31. 03. 2025
Péče o seniory je víc než jen pomoc s hygienou, jídlem nebo oblékáním. Je to každodenní rozhodování mezi tím, co udělat za ně – a co nechat na nich. A právě tady často vyvstává otázka: máme seniory vést k co největší samostatnosti, nebo jim raději vše co nejvíce usnadnit?
Záměr pomáhat bývá samozřejmě dobrý. Nechceme, aby se naši blízcí trápili, bojíme se, že si ublíží, nebo prostě máme pocit, že "už to sami nezvládnou". Jenže přílišná péče, byť v dobré víře, může mít nežádoucí dopad – ztrátu schopností, motivace a postupné pasivní smiřování se s úpadkem.
Ztráta samostatnosti u seniora není jen o tom, že si už sám neuvaří nebo nedojde do obchodu. Je to především o vnitřním pocitu, že „už nerozhoduju o svém životě“. A právě tento pocit může být jedním z hlavních spouštěčů úzkostí, depresí a celkového zhoršení zdravotního stavu.
Psychologové i geriatrické sestry upozorňují, že aktivní zapojení seniora do rozhodování a do každodenních činností podporuje jeho duševní stabilitu, sebevědomí i celkovou spokojenost. I když daná činnost trvá déle, nebo výsledek není dokonalý, má hluboký smysl.
To ale neznamená, že bychom měli seniory nutit ke všemu za každou cenu. Ne každá pomoc je špatná – usnadnění má smysl tehdy, když podporuje kvalitu života, nikoli pasivitu.
Příklad: když senior nedosáhne na horní polici, není důvod, aby riskoval pád. Ale může si sám vybrat, co tam bude mít. Když má problém s chůzí, možná sám nedojde na procházku – ale může rozhodnout, kam ho doprovodíte.
Je rozdíl mezi tím "dovolit pomoc" a "ztratit kontrolu". Ideální pomoc vypadá tak, že senior stále ví, co chce, a má možnost se podílet na rozhodování. My ho jen doprovázíme a podporujeme.
Zdravotní stav a mentální kapacita hrají velkou roli. Jsou situace, kdy aktivita opravdu pomáhá:
Naopak jsou i situace, kdy je důležité zvolnit nebo převzít iniciativu:
Právě v individualizaci spočívá kvalitní péče. Někdo chce být co nejvíce samostatný a odmítá pomoc. Jiný naopak přirozeně očekává, že o něj bude postaráno. Ani jedno není špatně – špatně je, když tuto volbu nemá vůbec.
V praxi se osvědčuje tzv. podpůrná autonomie – tedy kombinace podpory a vedení k vlastnímu rozhodování. Místo "Já ti to udělám" může zaznít:
„Zvládl bys to, nebo ti mám pomoct?“
„Chceš to udělat sám, nebo ti mám připravit věci?“
Tím dáváme seniorovi možnost volby, respektujeme jeho schopnosti a zároveň vytváříme bezpečný prostor pro pomoc, když je potřeba.
V domovech pro seniory i při domácí péči se často potkáváme s napětím mezi tím, co je rychlé a efektivní, a tím, co je pro seniora skutečně prospěšné. Pečovatelky i rodinní příslušníci bývají přetížení, a tak je přirozené, že chtějí věci udělat rychleji sami.
Ale je rozdíl mezi tím ušetřit čas – a připravit člověka o dovednost, kterou si mohl ještě nějakou dobu uchovat. Čas strávený s trpělivostí a podporou může být investicí do delší soběstačnosti a lepší nálady seniora.
Ať už se starají profesionálové nebo rodina, vždy si zaslouží uznání – protože péče o druhého není samozřejmost. A právě díky jejich každodenní trpělivosti, empatii a snaze hledat rovnováhu mezi pomocí a respektem může péče o seniory skutečně vést k důstojnému stáří.
Pomoc je důležitá. Ale ještě důležitější je respekt k tomu, co senior zvládne, co si přeje a co ho naplňuje.
Nechat člověka vybrat, rozhodnout, zkusit to sám – i když je to pomalejší. Být vedle něj, když to potřebuje – ale ne před ním.
Možná tím nezachráníme čas. Ale zachováme něco cennějšího: jeho identitu, sebeúctu a chuť žít.
Dobrý den 👋 jak Vám můžeme poradit?
Jsme tu pro Vás.